Ukrajina 2013
 |
Popis naší cesty po zakarpatské. |
Den 1:
Druhý týden v červenci jsem se Ja, Doktor a pan Profesor vydali na trampik po Zakarpatské Ukrajině. Cesta na Ukrajinu nám ubíhala výborně neboť přes Slovensko jsme jeli ve spacím voze a v jídelním voze nebyl problém dokoupit palivo (pivo a borovičku) :). Bohužel do Chopu jsme dojeli s mírným zpožděním 3 hodin a tak nám ujel vlak na Solotvino přímo před nosem. Bohužel bez jízdenek nás nechtěli vzít. A tak jsme se rozhodli, že pojedeme jinam a do Koločavy dojdeme třeba z jiné strany. Pokračovali jsem tedy električkou do Mukačeva. Zde jsme prozevlovali dopoledne, vyměnili peníze a čekali na vlak který nám jel po 15 hodině směr Volovec. Ve Volovci jsem vystoupili a začali zjišťovat kterým směrem je Koločava. Bohužel Mapu kterou jsme měli sebou jsme mohli nechat založenou v baťohu. Neboť byla pro jinou část území. A tak jsem se vydali pěšky po cestě. V druhé dědince jsme poseděli v magazínu dali par piveček a koupili rybu na večer. Za dědinkou jsme pak vylezli do kopců, rozdělali oheň, udělali rybu a uložili jsme se k parádnímu spánku pod nádherně hvězdnatým nebem.
Den 2:
Po probuzení do nového dne jsme uvařili čajíka něco málo pojedli a vyšli na další cestu. Jelikož se nám nechtělo slézat zpět na cestu tak jsme to vzali nějak odhadem po hřebeni. Jenže za chvíli nám hřeben skončil a my museli strmým kopcem dolů. Nakonec jsme vyšli v čisi zahradě. Tak jsem pozdravili a pokračovali dále. Pak jsme potkali milého pána na jehož zahradě jsme doplnili zásoby vody. A to už nás už zase čekal výstup do kopců. Kolem poledne jsme udělali pauzu a uvařili oběd. Chvilku jsme spočli a pokračovali dále. Po nějaké té hodince nás opět cesta zavedla do dědinky. Zjistili jsme že po těch kopcích jsme si to pěkně nadešli. No co už dali jsme pivko v magazinu a zjistili, že můžem kousek popojet autobusem do Mižhirji. Zde jsme taky přenocovali kousek za dědinkou u nového kostelíka. Kde jsem si s místnímí pasáčky zahráli fotbal s vyfouklou mičudou. Večer jsme pak pozorovali nádhernou hvězdnatou oblohu.
Den 3:
Tento den jsme šli směrem Synevyr a Koločava. Byl to výšlap krásnou krajinou. Po poledni jsme hodili chvilku chrupec. A pak pokračovali dále. V dědince před Koločavou jsme zastavili u magazínu abychom koupili nějakou večeři a trošku spočli. Jelikož zrovna začalo celkem slušně pršet tak jsme i zůstali na 2 pivka. Hned se nám zvedla nálada a na večeři jsme si koupili podivnou zeleninovou majdu kterou jsem posléze přidali do rýže. No bylo to nic moc, ale energii to mělo a výhled z kopce na kopce nám zase vlil do žil radosti. Tento večer jsme radši roztáhli celty neboť nebe se tvářilo, že nám ještě nějakou vláhu sešle. Naštěstí se tak nestalo a byla to poklidná noc.
Den 4:
Konečně jsme dobyli Koločavu. Dopoledne jsem došli do Četnícké stanice (Česká hospoda) a dali si snídaňový Boršť. Baťohy jsme nechali zde a šli se rozhlídnout po okolí. Navštívili jsme zdejší muzeum. Koukli se na památník padlým rusům za 2. světové války. A zhlédli Olbrachtův památník + školu kde vyučoval. V Koločavě je také jeden z mála křesťanských kostelů. Nakonec jsme později odpoledne dali obědo večeři, vzali baťohy na záda a vyšli směrem k Vilshanské přehradě. Po cestě jsme nabrali minerálku z místního pramene. Jak jsme přicházeli k přehradě tak se začalo zatahovat a bouřit. Přidali jsem do kroku a snažili se najít nějaký přístřešek pod kterým bychom přenocovali. Nakonec jsme našli altánek u cesty. Rozdělali jsme oheň baťohy dali pod altán a chystali se, že ještě něco uvaříme než zprchne. Pak jel kolem jeden místní co se dal s náma do řeči a nabídl nám k přespání roubenku kterou má postavenou někde v lese. Měla být cca. 2 kilometry od místa kde jsme zrovna tábořili. Nechali jsme se zlákat a vyrazili s místním. Celkem jsem po cestě klábosili, ale taky pěkně zmokli. Neboť jen co jsem vyšli začalo pršet, chvíli i kroupy padaly. Po 2 km nám místní ukázal směr do kopce a prý za 300m tam bude roubenka. No nakonec jsme ji nenašli. Ale našli jsme rozbořený seník. Ten byl pro nás nakonec 4* hotel bo všechno lepší než mokro. Bohužel se nám do rána nepodařilo věci usušit takže další den jsme pokračovali v mokrých botách. A celkem suchých věcech.
Den5:
Tento den se značil dnem návratu. Ráno jsme vyšli s tím, že v nejbližší vesnici chytnem bus a pojedeme směr Khust a pak Mukačevo nebo Chop. Bohužel byl zrovna svátek Petra a Pavla (podle pravoslavného kalendáře) a tak nam nezbylo než domlouvat dopravu s místními. Jelikož jsme už měli dohromady jen 150 hřiven tak to byla celkem sranda. První nasazena cena byla 250 hřiven a tak jsem parkrát zakroutili hlavou, že tolik nemáme. Nakonec jsme se tedy za naše poslední hřivny dostali do Sokyrnytsya. Mysleli jsem, že se odsud dostanem vlakem. Nakonec jsme šlapali pěšky. Naštěstí se nám podařilo v motorestu na hlavní silnici směr Khust vyměnit 10 euro za hřivny. Pak se nám podařilo tak v puli cesty stopnout autobus ktery právě jel. S ním jsme dorazili na autobusové nadraží. Odtud nám pak jel autobus do Mukačeva za 2 hodiny. V Mukačevu jsme dali oběd a vyjeli vlakem směr Chop. No a zde jsme už jen museli 12 hodin počkat než nám pojede vlak zpět domů. Čekání to bylo umorné, ale nakonec jsme se dočkali. Ještě jsme museli vybrat peníze. Neboť jsme museli zaplatit za to, že nám překontolovali zpatečni jízdenky. Pak už jsme jen hladce prošli celnicí a vyjeli směr EU.